Romana 1967

Romana, 1967, Praha

1. Vaše povolání a profese před Parkinsonovou nemoci? 
Kdysi jsem vystudovala VŠE. V zahraničí, kde jsem byla 12 let jsem pracovala ve spedici a pak na velvyslanectví v legislativě, styk s veřejností. V Čechách po mém návratu jsem pracovala jako HR a „lovec mozků“.

2. V kolika letech jste se dozvěděl, že máte Parkinsonovu nemoc a do jakého věku to relativně šlo žít ještě jakoby jste nebyli nemocní?
Jisté příznaky byly už, když mi bylo 31 let, pak čtyři roky tápání, co mi je. G20 – mi oznámili, když mi bylo 35 let. Celkem to šlo, asi do mého 41 roku, pak se už se nedalo mnoho zakrývat.

3. Kdo Vám pomohl/pomáhá a kdo utekl? 
Nejvíc mi pomohla moje kamrádka, přítelkyně, dobrá duše. Osoba, která mne už poznala jako nemocnou a pak se mnou prožila všechny moje Parki nálady, Parki deprese, a vůbec, dá se říct, že bez ní bych tu už asi nebyla. A ještě mi hodně pomohl majitel firmy, kde jsem dřív pracovala. Oba tito lidé mají zlatá srdce. Utekli někteří muži, což chápu, od manžela jsem utekla raději já, teror s ním se nedal vydržet. Co se týká přátel, neutekli, já sama se začala izolovat od ostatních. To byla a je velká chyba.

4. Co je pro Vás nejtěžší v životě s Parkinsonovou nemocí?
Pochopit, že nejsem vinna, že stud, který jsem měla, mít nemusím, že za tu nemoc nemohu. Že v letech, kdy se začíná budovat kariéra, já měla už po kariéře, kterou jsem propásla a to díky Parkimu.

5. Mohli by jste se charakterizovat před a po onemocnění?
Velmi společenská, nikde jsem nesměla chybět, plná života a akce. Teď se spíše straním kolektivu. Vadí mi, že mne zdraví pozorují, že si myslí, že jsem nafetovaná, či opilá. Nejsem tak živelná.

6. Změnil se Vám žebříček hodnot a jak?
Jistě, žiju ze dne na den. Moje odpovědnost, která nikdy nebyla nic moc, úplně vzala za své. Raději se nestarám, co bude zítra, ale budoucnost mne začíná děsit.

7. Co rád/a děláte ve volném čase?
Jsem ráda že jsem schopná postarat se o své dvě děti 10 a 13 let a jít s nima třeba do lanového centra. To pak jsem pyšná, že vylezu do 11 metrové výšky. Chodím s nima na utkání, snažím se dělat vše jako ostatní, i když to jde ztuha.

8. Čeho si nejvíce ceníte na druhých? 
Pravdomluvnost, přímost, otevřenost, loajálnost, pracovitost. Mám ráda lidi chytré.

9. Co považujete za Váš úspěch před a po onemocnění Parkinsonovou nemocí a jaké je Vaše přání, touha nebo co by jste rádi ještě dokázali? 
Před Parkim, že jsem sama odjela do ciziny, kde jsem sama začala z absolutní nuly. Po PN nemohu říci, co …. Chtěla bych vybudovat něco pro mladší Parki, aby se měli kam obrátit z otázkama, abychom si pomáhali.

10. Co Vám pomáhá duševně a tělesně v boji s Parkinsonovou nemocí? 
Zanadávám si. Hodně moc, pak si řeknu „Show must go on“ a jede se dál.

Zpět