vše o Parkinsonově nemoci

Přidejte se k Parkinson-Help z.s.

Zjistěte více o členství a benefitech

Z knihy

Úryvky z knihy Michaela J. Foxe: Klikař

Ačkoliv jsem si pěstoval pověst bezstarostného kluka, existovaly věci, které mě děsily víc, než jsem na sobě dával znát. Nicméně můj zdravotní stav se mezi ně nikdy nepočítal. A i kdyby k nim nakrásně patřil, ani ta sebeparanoidnější a sebehypochondričtější fantazie, jakou jsem byl s to si představit, by mě nebyla připravila na ta dvě slova, jimž mě dotyčný neurolog toho dne zasáhl: Parkinsonova choroba.
Nedokážu si vybavit, jak přesně jsem na ten výrok zareagoval. Ve filmu bych se v takové scéně určitě složil, kopal do nábytku, řval, proklínal, nebo bych po tom doktorovi – ne o moc starším než já – skočil. Možná bych mu vynadal do kreténů a neumětelů a obořil se na něj, že si asi neuvědomuje, s kým má tu čest.
Nic z toho jsem ovšem neřekl. Pokud se nepletu, neřekl jsem nic. Myslím, že jsem ani nic necítil. Doktor ze sebe sypal další slova jako varianta s časným nástupem, progresivní, degenerativní, nevyléčitelná, velmi vzácná ve vašem věku, nové léky, nové naděje…
Lapal jsem po dechu a levá paže se mi nepřehlédnutelně třásla až k rameni. Zamlkle jsem seděl a tupě jsem přikyvoval – asi jako by to byl můj agent a sděloval mi, že můj poslední film totálně propadl.
Kéž by.
Když jsem vyšel z budovy, a ocitl se na deštěm zmáčených ulicích, připadalo mi, jako kdybych vcházel do nějakého úplně nového světa. Potřeboval jsem si srovnat v hlavě, co se to vlastně stalo a jak to přetlumočit do nějakého vysvětlení pro mou ženu, a vlastně i pro mámu, zbytek rodiny a pro přátele.
Otevřel jsem dveře bytu. V předsíni jsem se srazil s Tracy, mou ženou, která právě vyšla z kuchyně. Beze slova jsem ji vmanévroval do ložnice. Jen zřídkakdy se tvářím tak vážně a Tracy okamžitě poznala, že nenesu dobré zprávy. Šla za mnou a já cítil, jak její zvědavost rychle přerůstá v paniku.
Ve dveřích ložnice jsem Tracy oznámil, jak se věci mají. Neměli jsme zdání, co je ta nestvůra vlastně zač. Jen jsme neurčitě tušili, že než sevření jejích spárů a drápů pocítíme, ještě to pár let potrvá. Přesto jsme se vzájemně ujišťovali, že to zvládneme.
V následujících dnech, možná týdnech, jsem fungoval na autopilota a pídil se, jestli neexistují ještě nějaká jiná vysvětlení; jenže i ta jiná vysvětlení vyznívala jednoznačně: mám Parkinsonovu nemoc. Pojal jsem pevné rozhodnutí, že toho neurologa už v životě nechci vidět a léky jsem si dal předepsat od svého internisty. Nosil jsem je po kapsách kalhot, volně rozsypané a rozlámané. Nebral jsem je proto, abych se léčil, ani proto, že jsem díky nim byl celkem v pohodě. Měl jsem k tomu jediný důvod: utajení. Nikdo kromě rodiny a těch opravdu nejbližších přátel a kolegů se nesměl nic dozvědět.
Tak to bylo sedm let.

Podporují nás

Parkinson-Help z. s. © Copyright 2014 Based on Frontier Theme