O určení diagnózy

Začalo to pomalinku

Vrátila jsem se z porodnice po prvním porodu, psal se rok 1998. Doma jsem pozorovala velké obtíže při snaze zvednout se ze dřepu, při chůzi do schodů.
„Máte asi málo vápníku“, dozvěděla jsem se.
Baštila jsem vápník a nic. Pomalu jsem si zvykla, že mne bolí klouby a že se zvednu jen, když se něčeho přidržuji. „Je to asi věkem, vždyť už mi je přes třicet“, utěšovala jsem se.
Po druhém porodu, 2001, jsem začala mít problémy s ohýbáním nártu u levé nohy a moje písmo též zaznamenalo změny.
Písmenka byla jako drobné blešky, které se blížily nekonečnu…a hodně jsem se klepala, „asi nedostatek cukru“, usoudila jsem. Ale ani dvě čokolády denně nezabránily klepání se.

Prodělal jsem všemožná přístrojová vyšetření jako je CT, MRI dokonce dvakrát, EEG, ultrazvuk, test na Dopplera, ani lumbálni punkci jsem nebyla neušetřena.

Diagnóza zněla – mozková příhoda bez znalosti zapříčinění.

sex2
Rok jsem si ředila krev aspirinem, tím nejsilnějším, ale na můj stav to nikterak neovlivnilo. Bylo mi podivné, že se nelepším. Se dvěma hyperaktivníma dětmi jsem lítala od rána do večera a chodila jsem do práce (po druhém porodu jsem šla po třech měsících, po prvním „až“ po deseti).
Moje logika mi říkala, že po mozkové příhodě, by se člověk postupem času měl zlepšovat, zvláště, když se hýbe. Opak byl pravdou. I druhá noha začala občas „stávkovat“.
Sáhla jsem po učené knize a začala listovat.
A vida! Mám hned na vybranou, nabízí se mi dvě možnosti, nevím, která je ta lepší z těch obou hrozných – Parkinsonova nemoc nebo roztroušená skleróza.
V Praze na dovolené (žila jsem tenkrát v zahraničí), jsem došla ke specialistovi na Expy centrum na standardní klinické vyšetření.
„Máte Parkinsona!“A je to venku! Během několika krátkých minut se zřítil celý můj svět. Ani jsem o té nemoci moc nevěděla.

„Bože, jak já mohla dostat nemoc starých, taková ostuda!“
To byly moje prví myšlenky.

Na začátku to vůbec nevypadalo tak hrozné mít Parkinsona. Každý den jsem spolykala pár prášků a vlastně jsem byla „téměř“ jako všichni ostatní. Ten pocit mne vydržel pár let. Ve správný čas jsem užívala své prášky, kterých nenápadně, ale přeci přibývalo, a všechno šlo jakoby normálně.
Se svými dětmi jsem stále držela tempo. Jezdili jsme na výlety, chodili jsme si čutnut či hodit na koš, v zimě brusle. Ještě jsem je stíhala rozvážet po zápasech (i brzo ráno) a turnajích, či je hledat na skautských základnách uprostřed lesů.
Zašla jsem na koncert, výstavu, do divadla.

A najednou tu byl zlom. Asi se dal čekat, řekli by zkušení s touto chorobou. Musela jsem přejít na silnější léky, jejich účinek se zkracoval, začínala jsem po šesti hodinách a spadla jsem už na dvě hodiny.

Život od prášku k prášku.

Nesměla jsem bez nich ani vyběhnout nakoupit (před dvěmi lety, by mne ani nenapadlo si je brát s sebou) mohlo by se stát, že nedoběhnu zpět, že někde zamrznu.

Občas mne napadalo proč. Proč zrovna já?, holka, které bylo vždy a všude plno, plná života a síly dostala takovou „ránu“.
Pomůžu Vám najít odpověď, která zní: „prostě, protože proto.“
A dál se tím netrapte, nemá to smysl.

Přestala jsem pomalu pracovat.

Najednou se Parkinson probudil v plné své síle a začal nabírat šílené tempo. Doháněl snad co zameškal? V práci jsem už nevydržela sedět chvilku v klidu na židli. Pořád jsem se musela hýbat, byla jsem unavená z těch mimovolních pohybů.
Začala jsem se chystat na operaci DBS….

Snad se u Vás, pokud jste mladí nebo i starší, podaří podchytit Parkinsonovu nemoc včas. Nevím, zda by u mne dobrá a včasná diagnóza hrála roli.

Ale ten pocit, že s Vámi něco je, že Vašemu tělu se něco děje a Vy to neumíte pojmenovat a ostatní se tváří, že to přejde, že to „nic“ není, že zbytečně zveličujete, je pocit bezmocnosti a beznaděje.

Ještě, než jsem věděla, že jde o PN se mi kolikrát chtělo křičet: „Copak to nevidíte? Vnímejte, koukejte, poslouchejte, něco se mi děje!“

Až Praze jsem se dostala do dobrých rukou, k dobrým lékařům, kteří uměli moje tiché křičení vyslyšet a pojmenovat- G20 = Parkinsonova nemoc.

(rr)

Zpět