vše o Parkinsonově nemoci

Přidejte se k Parkinson-Help z.s.

Zjistěte více o členství a benefitech

O druhotném vlivu léků

Co se málo ví

Jednou za rok chodím na kontroly k endokrinologovi, který sleduje moje cysty na štítné žláze. Tomu předchází návštěva laboratoře s odběrem krve.Opět uplynul rok, příští týden jdu na kontrolu, je nejvyšší čas dojít na krev.
Pečlivě jsem si již večer připravila žádanku, která byla připíchnuta v kalendáři, ráno hodila do kabelky a šla jsem vyprovodit syna do školy. Potom jsem to menší oklikou vzala do laboratoře. Přestože krev slouží pro kontrolu hormonů, raději nejím. A to i z důvodu, že hned ráno jím PN prášek. Snídani si nechávám, až přijdu ze školy. O hodinu později jsem měla být u psychiatričky. Bezvadně to stihnu, ale domů už se nevrátím. Šla jsem kolem pekárny s cukrárnou a přemýšlela, co si tam koupím až půjdu zpět. Mám žízeň – dám si čaj nebo kakao? A k tomu něco moc dobrého. Sliny se mi začaly sbíhat. S tím jsem dorazila do laboratoře.První údiv byl nad tím, že jsem ji nemohla najít. Vždycky tady byla a teď je tam ordinace? Co to má znamenat? No – zkusím to o patro výš. Ano – byla tam, ostatně jako vždycky, jenom mně to vypadlo z hlavy, že je to čtvrté patro, přestože tam chodím už několik let. Vždycky čtvrté a najednou ji hledám ve třetím. No nic, to se stává, stane se to každému, a ani nemusí být Parki. Vejdu do čekárny, vyndám si žádanku – a ztuhnu. Byla na jméno mého manžela. No jo , ale kde je ta moje?

Úprkem letím domů a po cestě už v duchu vyhazuji obsahy šuplíků. Doma jsem to udělala opravdu, vyházela jsem ještě část skříně – a žádanka nikde. Je to sice rok, co jsem si ji přinesla, ale doklady dávám vždy na stejné místo, abych je našla. Všechna místa možná i nemožná jsem prošla nejmíň dvakrát. A najednou jsem si uvědomila, že vlastně mám být na psychiatrii. Opustila jsem byt podobající se nájezdu lupičů a letím na psychiatrii. Celou cestu mi v hlavě kmitá, kde je ta pitomá žádanka? Copak jsem tak nemožná, že si nevzpomenu, kam jsem jí mohla tak skvěle uklidit, abych ji zcela určitě našla? Přiletěla jsem na psychiatrii úplně přesně, bohužel stále o 40 minut dříve, než jsem přišla na řadu. No nic, sednu si a uklidním se. Jenže – nejen že jsem nestihla ani pomyslet na snídani, ale zapomněla jsem i na PN-léky. V žaludku mi kručí, začínám se slušně klepat. Jsem připravená, že pokud se na mě bude někdo z čekárny dívat udiveně, jak to dělají většinou lidé v metru, tak si začnu dělat legraci. Řeknu, že se klepu, jako kdybych měla Parkinsonovu nemoc.

Ale naštěstí v čekárně u psychiatra se nikdo o druhé nezajímá a seděla jsem v koutě, kde se mi podařilo svojí silně klepající se ruku docela dobře schovat. S nohou je to horší, občas když sedím, tak se mi klepe tak, že rozkmitá celé tělo. Tentokrát byla noha hodná. Pročekala jsem se až do ordinace, sbalila recept a šla domů. Spíše jsem se už ploužila. Doma jsem chtěla okamžitě začít zase hledat, ale při pohledu na tu spoušť mě přešla i zvědavost, kde nakonec tu žádanku najdu. Nepamatovala jsem si vůbec, že bych jí kdy měla v ruce, dokonce jsem si nemohla uvědomit, jestli vůbec mám na tu krev jít. Prostě díra. Ale stále jsem se uklidňovala vzpomínkou na jednu přednášku, kde bylo vysvětleno, jak pracuje paměť Parkinsonika. Všechny informace má stále v hlavě, jenom mozek není schopen právě v tu určitou chvíli nějakou informaci nebo slovo vydat ven. A po nějaké době, když se člověk uklidní, tak většinou mu slovo samo vběhne do pusy. Opravdu to u mě tak funguje. Stává se mi to často, až jsem se naučila si z toho také dělat legraci, která občas uvádí druhé do úžasu. S někým se bavím a dojdu k tomu slovu, které si nevybavím, tak v klidu řeknu, že to přeskočím a až moje parki-paměť slovo vydá, tak ho řeknu dodatečně.
Ale v případě žádanky na krev tohle neplatilo. Konečně až skoro k večeru jsem se odhodlala jít opět hledat a hrabat se v těch hromadách papírů. A žádanka nikde. Všechno jsem prošla důkladně a začala uklízet.

Lámu si hlavu, kde tedy je? Hrabala jsem dokonce ve vysoké skříni, kam se dostanu jenom po štaflích. A najednou mi zajedou oči do takové úzké poličky stojící na zemi, ve které jsou nějaké desky. Vyndám je a s údivem prohlížím obsah. Desky měly nápis: K vyřízení. Byly tam různé poměrně důležité doklady, zprávy od lékařů, dopisy, na které jsem asi chtěla odpovědět a – samozřejmě žádanka na krev. Je to jasné – kam jinam ji dát, než do desek na vyřízení, že jo?

Ale, já jsem zapomněla, že takové desky vůbec existují!!!!

A to je už horší. Co všechno ještě zapomenu? Že běžně zapomínám zařídit vše, co si nenapíšu, že zapomínám jména, nevybavuji si i jednoduchá slova, že mi skoro o všechno musí děti říkat alespoň třikrát, s tím se smiřuji, běžně hodně lidi zapomínají. Ale že se mi toto zapomínání zhoršilo asi během dvou let tolik, že ani už nevím, že mám kdesi desky, ve kterých jsou věci k vyřízení, to mě trochu dostalo.

Budu se na to muset podívat zase z jiné stránky: – uklidila jsem ve vyšších patrech, kam bych dobrovolně nelezla…

 

(bs)

Podporují nás

Parkinson-Help z. s. © Copyright 2014 Based on Frontier Theme