Skříň

 

Skříň

Koloběžka je výborný transportní prostředek. Není těžká, lehce se skládá, nezabere moc místa, jedním slovem ohodnotím – praktická.

Tenkrát měli tuze výhodnou akci na vysoké skříně se zašupovacími dveřmi. Už delší dobu jsem po nějaké pokukovala. (O moji skříň, které se otvíraly dveře přesně nad postelí se mi podařilo rozseknout hlavu. A všechno, co ohrožuje hlavu je po operaci DBS nežádoucí.) A tu se naskytla příležitost. Vyrazili jsme do obchodního řetězce. S úspěchem jsme vměstnali všechny rozložené díly čtyřdvéřové skříně do osobního auta, což samo o sobě byl hezký výkon. Já sice musela domů klusat po svých, ale natěšená z dobrého kupu mi to nevadí.

Před domem mne už čeká naložené auto. Jsou prázdniny, všední den něco kolem jedenácté. Na ulici nikde ani noha.

Jde se vykládat. Začnu vyndávat jednu z desek a od volantu slyším: „Já teď nemůžu. Jsem ztuhlej, jak ty prkna.“ „Proč bys nemohl, jsi chlap, ne?“ zní moje odpověď, jako bych sama neznala Parkinsona. Vyndavám desky, kterých je kolem patnácti a hmotnost jedné je i 44 kg. „Prostě to rozchodíš. Poručíš si a je to!“, zcela nelogicky argumentuju a táhnu desku sama. „Já se vážně nehnu, opravdu“, zní jednoznačná odpověď. Musela jsem uznat, že to bude pravda. „Tak to udělám sama“, ale po té, co mi jedna deska zalehla nohu a druhá spadla, že se téměř poškodil roh, jsem pochopila, že takhle to nepůjde.

A nikde na obzoru žádný chlap, co by mohl překonat vzdálenost 20 metrů, která dělila rozloženou skříň od domu.

„Vyndej mi koloběžku“, zní jak se za okamžik ukáže spásný nápad. „Kam teď pojedeš?“ divím se. Leč koloběžka se v téměř okamžiku stala přepravní plošinou.

Náš pracovní tým vypadá asi takto: Držím koloběžku, na ní na délku ležící skoro dva metrytřicet dlouhou desku. Z druhé strany „pomáhá“ s podpíráním ztuhlý přítel, který jde pouze, když koloběžku rozhýbu. Což budí otázku, kdo vlastně koho podpírá. Abychom nešourali desku při pohybu po zemi, musím během jízdy neustále vyvažovat těžiště. Při každém takovém to manévru ztrácí stabilitu pomáhající přítel, který v okamžiku začíná padat.

Koho dřív držet? Padajíciho přítele, vychýlenou desku či k zemi klesající koloběžku?

Panoptikum končí po patnácti kolečkách auto – dveře domu a zpět. To jsme přemístěli skoro půl tuny dřevotřísky.

Teď už je jen vynést po 20 schodech, do výtahu, z výtahu do bytu a je to.

Vlastně skoro… zbývá rozebrat skříň současnou, podniknout s ní cestu opačnou a hotovo.

Ještě složit tu novou a je to, opravdu…

(rr)

Zpět