vše o Parkinsonově nemoci

Přidejte se k Parkinson-Help z.s.

Zjistěte více o členství a benefitech

Pravidlo

 

Pravidlo

Ráda bych přidala jedno nové pravidlo pro ty, co jezdí a využívají služeb lanovek. Zvláště lanovek, které visí několik metrů nad zemí.

Ono pravidlo zní: „Do lanovky, ze které neslezete, nastupujte jen a pouze s dostatečnou zásobou léků a to minimálně na 3 – 4 hodiny. Mobil berte též vždy s sebou.“ My se tímto pravidlem od onoho dne řídíme.

Jeli jsme na nové lanovce. Pár dní před tím proběhlo nemálo informací o jejím úspěšném testovacím provozu, jenž byl odzkoušen pomocí sudů s pivem. Rozdíl byl v tom, že sudy měly štěstí. Hladce a rychle dojely do cíle – nahoru, což se o nás říci nedalo.

Dole u pokladny jsme si zakoupili dvouhodinový lístek. Za normálních okolností, bychom jezdili, co by to šlo. Nahoru-dolů-nahoru-dolů a dvě hodiny by utekly rychle, ale nebylo nám přáno.

Při druhé jízdě nahoru se lanovka zastavila. V tom okamžiku se svým způsobem zastavil i čas, pro nás určitě ano.

Zvedal se vítr, teplota klesala a my jsme viseli nad korunami stromů. Plni nejrozličnějších filmových historek se zastavenými lanovkami jsme si vyměňovali zážitky, které jsme viděli v TV z tepla obývacího pokoje. Kypěli jsme humorem, dobrou náladou, stabilním žaludkem a růžovými ošlehanými tvářemi.

Minula dlouhá čtvrt hodina. My jsme stále viseli. Najednou, jedeme! Pohli jsme se! Hurá, ale my couváme! Nevadí, jen když docouváme až na zem. Nedočkali jsme se. Zastavili nás, visíme. Tuto krkolomnou jízdu pro „úspěch“ ještě párkrát nechtěně opakujeme.

Druhá čtvrt hodina utíkala ještě pomaleji. Prohledali jsme všechny naše skrýše s léky. Udělali jsme si jejich inventuru v kapsách. Některé léky jsme rovnou použili. Bez zapití jsme je poslali do rozbouřených žaludků.

Vítr si s lany pohrával zprava doleva a zleva doprava. Sedačka při každém malém pohnutí ještě klesla níž a pak se vymrštila zase zpět. Hrůza, začínám chápat úsloví „Jako nudle v bandě.“ A to nikdy nechodím na horskou dráhu,… dobrovolně.

Po třetí čtvrt hodině a po mnoha pokusech jízdy pozpátku, které měli jediný výsledek. Konečný sloup lanovky, který nám byl před tím v dohledu, zmizel, začínáme být nervózní, zelení v obličeji, s offem po těle. I když jsme si vzali léky, psychika začala pracovat a tak se ztuhlost dostavila a to nejen díky -8 stupňům Celsia.

Jak to, že nás nikdo o ničem neinformuje? Proč nic nehlásí? K čemu mají ty tlampače kolem lanovky? Neví o nás? Jak dlouho ještě? Je mi zima a zle. Ať už pohnou!

Mobilem voláme horské službě. „O čem to mluvíte? Lanovka nejede? Která?“ Nic nevědoucí zachránci se jenom divili.
„Prosím pomozte nám, my jsme invalidní.“ Komičnost a absurdnost této věty si uvědomujeme až teď. Nezasvěcený totiž nemůže vědět, že nemocný s Parkinsonovou nemocí může lyžovat. A to mnohdy líp než chodit. Zkuste to.

Najednou se blíží skútr. Hodný pán s červenou bundou na nás volá „Vy jste ty invalidi? Musíte ještě chvilku vydržet!“ „Chvilku, není problém! Jak velkou chvilku?“ ptáme se celí zmrzlí a s pomyšlením na pytlíky, co mají v letadlech…“ tak čtvrt hodiny!“ zněla odpověď pána z horské služby.

A skutečně po nekonečných dlouhých patnácti minutách naše sedačka dorazila k cílovému sloupu lanovky. Tam už čekala horská služba, která nás pomohla sundat. Dvě promrzlá, zkřehlá, zelená, ztuhlá prkna – dva mladé nemocné Parkinsonovou nemocí.

Na lanovku se pouštíme zásadně s mobilem a s dostatečným množstvím léků.

My jsme ve vzduchu strávili pouze hodinu, ale norma, za kterou by vás měli sundat z lanovky jsou dvě hodiny.

Měli jsme vlastně štěstí.

(rr)

Podporují nás

Parkinson-Help z. s. © Copyright 2014 Based on Frontier Theme