Hezký den

 

Hezký den

Jsem dobře naladěna. Dnes je fajn den. Ne, že by bylo příliš hezké počasí, to teda vůbec ne, ale jsem ve výborném rozpoložení.

Vstala jsem brzo ráno s předsevzetím pilné produktivní činnosti. Dokonce jsem si udělala kafe s oblíbenými mazanci a dala jsem se do práce. „Dnes je super den“, myslím si a pokračuji v bohulibé aktivitě. „Jsem tak produktivní, to je prima“ nešetřím chválou a pilně pracuji i po obědě. Mám ohromně dobrou náladu, a těším se sama ze sebe.

Později odpoledne přijde první syn domů: „Mami, ty se zlobíš?“, je jeho druhá věta, hned po pozdravu. „Ne, proč, vůbec ne. Naopak.“ odpovídám trpělivě s dobrou náladou v mysli.

Asi za hodinu je doma už i druhý syn. „Čau mami. Jak je? Ty jsi naštvaná?“ „Ne. Nejsem. Proč myslíš?“ , ptám se poměrně hloupě. Po těch letech s Parkinsonem už bych měla vědět, že mám zase „svůj voskový“ výraz.

Je mi dobře a potřebuji nakoupit. Vydáme se do samoobsluhy. „Jsi naštvaná?“ je další otázka starostlivého synka „Ne, nejsem. Proč?“

Po nákupu ještě doprovodím druhého syna na trénink. Mezi řečí „Mami, ty se zlobíš?“, zní jeho otázka. „Ne, opravdu ne!“, odpovídám, ale začínají mne tyto otázky poměrně rozčilovat. Copak nevidí, že jsem v pohodě?

Je už trochu pozdě, a tak pro nás přijede kamarádka autem. „Ty jsi naštvaná?“ ptá se mezi řečí.

Chtějí mne snad těmi otázkami pokazit můj hezký den?

(rr)

Zpět